Většinu oblastí našeho života ovládli technokrati. Namlouvají nám, že jedině oni vědí, co je třeba dělat, jak vládnout, jak řídit tento svět. Mohli bychom jim to i věřit, kdybychom tak často neviděli, kam až věci, které řídí, mohou zajít. Potíž bude v tom, že většina z nich se domnívá, že jediným problémem v hledání řešení, jsou peníze. Technicky vzato to je pravda. Jsou-li na to peníze, vyrobit či postavit lze dnes naprosto cokoli.
Tak je to i ve zdravotnictví. Technokrati si představují, že až bude dost peněz, budeme všichni zdraví. Ale nějak ta rovnice nefunguje. Čím více peněz zdravotnictví pohltí, tím více lidé stůňou. Čím to asi je? Osobně si myslím, že je to tím, že technokraté se často dostanou do izolace od reality, nějak se jim ztratí cit pro míru a člověka vůbec. Dokonce se začnou člověka s jeho obyčejností štítit, ztratí schopnost dialogu. Nebýt pacientů, bylo by to zdravotnictví skvělé. Nebýt občanů, žilo by se v Liberci výborně. Jediné problémy vlastně dělají lidi.
Tuto, řekněme hypotézu, jsme testovali v minulých 25 letech ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Místo stále užší specializace a nákupu drahých přístrojů jsme vytvořili prostor, ve kterém se můžeme setkávat s nemocnými lidmi, lidsky s nimi mluvit a společně hledat v dialogu, co by jim mohlo pomoci. Soustředili jsme se na tu nejobtížnější část nemocných, na psychosomaticky nemocné. Ty, kteří stůňou dlouho a není jim v běžně uspořádaném technicistním zdravotnictví pomoci.
A ukázalo se, že řadu z nich lze uzdravit, pokud s nimi do toho osobně jdeme. Pokud se chováme lidsky a ne technokraticky. Naším zařízením prošlo za tu dobu více než 20 000 pacientů a jejich rodin, proto si troufám tvrdit, že se tento přístup osvědčil. Když se ale dívám zpět, vidím, že jediné, co nás tehdy vedlo k vytvoření tak odlišného zdravotnického pracoviště, bylo nadšení. Určitě ne peníze. Kdybychom tehdy dali na odborníky, nebo hleděli na peníze, museli bychom s projektem do roka skončit.
Podobné lidi, řekněme nadšence, jsem potkal ve Změně pro Liberec před 4 lety. Tak jsem se dostal do komunální politiky a mohl jsem ji sledovat z větší blízkosti, než běžný volič. A kdybych měl nějak charakterizovat svůj dojem, řekl bych, že to bylo něco jako střet dvou různých kultur, technokratů proti nadšencům.
Nadšení a zájem o záležitosti města víc, než o moc, neformální setkávání a otevřené diskuse, to všechno charakterizovalo skupinu lidí, která bez peněz a bez znalosti technologie moci překvapivě vyhrála minulé komunální volby. Řekl bych, že vyhráli volby proto, že jim nikdo neřekl, že to nejde. Pro mně to byla naděje, že se do vedení města dostanou normální lidé, kterým jde víc o město a jeho fungování, než o moc a vlastní konto. Naděje, že se začnou prosazovat nápady obyčejných lidí, kteří v tomhle městě žijí, jsou každodenně odkázáni na jeho fungování, protože nemají vůbec žádné výsady, nejsou izolováni od života tak, jako vládnoucí technokrati za vysokými zdmi svých vil, postavených na zelené louce. Byla naděje, že přestane rozprodávání společného majetku města, že zastavíme pád města do řízeného bankrotu.
Zděšení technokratů, kteří do té doby ovládali vedení města, nešlo přehlédnout. Už vyjednávání povolební koalice signalizovalo problémy. Jiří Šolc (Liberec občanům) si neustále zahrával s ODS a odhadoval, s kým bude mít více moci. Kolega Václavík bezprostředně a Michal Hron v pozadí v tom vydatně pomáhali. ČSSD na kterou ještě málo zkušený Korytář sázel, se ukázala jako zrádný partner, který se nakonec milostivě ujal úkolu vytahovat horké kaštany z ohně za své chytřejší kolegy z ODS. Nebylo těžké nezkušené nadšence ze Změny pro Liberec odstavit od moci.
Ale bylo to tak ubohé a průhledné, loutková vláda, která měla uklidnit situaci a zamést nejkřiklavější maléry vlády ODS pod koberec, vedena naprosto neznámou političkou za vydatné podpory technokratů ze zákulisí, byla tak zřetelně neschopná, že to zvedlo ze židlí i do té doby pasivní občany, aby vyšli na náměstí demonstrovat! Najednou bylo život v Liberci cítit.
Sledoval jsem zděšení bývalých koaličních partnerů v těch vypjatých dnech, připomínajících víc než demokratický proces, pučistický převrat. Vypadali, jako by měli kalašnikova v zádech.
Pod jakým museli být tlakem, když bez hledání konsenzu hodili Změnu přes palubu! Jaké zájmy v zákulisí musely být ve hře, aby se nadšenci, lidé neznalí technologie moci a liberecké galerky kolem radnice, nedostali k informacím a nezačali uplatňovat své nápady na záchranu Liberce! Nešlo o odstranění Korytáře z místa primátora. Šlo o likvidaci všeho, co do politiky skupina rozzlobených občanů přinesla nebo chtěla přinést. Obyčejný názor obyčejných lidí se technokratům moci nehodí do krámu. Chápu, že je otravné poslouchat nápady občanů při složitém vyjednávání Územního plánu.
Na něm byl konflikt technokratů s občany vidět nejzřetelněji. Boj Změny z opozičních lavic za každou připomínku spoluobčanů, byl vyčerpávající, často marný, a rozhodně všemi ostatními z nové koalice vysmívaný. Dobře byl tento zápas dvou rozdílných kultur vidět kolem záchrany kina Varšava, kterého se ujali- kdo jiný než nadšenci. Jiní, než ti ze Změny, ale hodně podobn.
Pohrdavé výrazy technokratů nešlo přehlédnout. A pokus přeci jen raději přihrát chátrající městský majetek někomu ze spřízněných spekulantů, také ne. Když se dnes lidé, kteří pomáhali odstranit nadšené a obětavé občany z vedení Liberce, hlásí třeba pod vlajkou starostů k tomu, že oni jediní Liberec spasí, připomínají mi vlka, který pod okny namlouvá kůzlátkům, že je maminka. Nechávají si ukovat u kováře před volbami jemný jazýček, aby mohli po volbách chňapnout po své kořisti- po zbytku toho, co ještě Liberec má. Technokraté vědí, jak vládnout, ale jen lidé, jako jsou nadšenci, vědí, kam město vést, aby v něm mohli žít i obyčejní lidé. Nenechte se zmást.