Co všechno vám může dát jízda tramvají, autobusem MHD

Dát i vzít. To je nejlepší vyjádření. Bude mi sedmdesát, tudíž si za tyhle zkušenosti dosud platím a ne málo. Máme toho v krajském městě pod Ještědem hodně, co je nejdražší v republice. Prý i díky kopcům je to, mimo jiné, i městská doprava, řekla kterási moudrá liberecká hlava a ani se při tom nezastyděla.

Vzpomínám si a pár desítek let to už bude, že jízdné na stejné trase se stejnými kopci v zádech mě, coby rozjíveného kluka, stálo tolik, co tehdy rohlík. Po měně, v roce 1953, pár desetníků – tolik, co známka na dopis. Musím  s tím srovnáváním už přestat, protože těžce nesu argument protistrany – fronty na banány a nedostatek džín.

K těm ubohým tramvajím. Jsou dnes i volitelné osobnosti, VIP šoubyznysu, kteří MHD nejezdí z důvodů ,,fujtajbl prostředí“, a aby je někdo z jejich známých nepovažoval, bože chraň! za socky.

Mé první krůčky do těla tramvaje úplně v předu vedly k panu Jindřichu Weitzenovi, duchovnímu liberecké židovské obce, jinak prima řidiči tramvaje, co jezdil pokaždé bez nehody. Asi jsem nebyl sám, kdo jeho práci miloval a koukal, jak se tramvajka řídí něčím, co vůbec nebyl volant. V těch padesátých letech byla řehole, být řidičem tramvaje. Tvrdý chleba, studený odchov, zabezpečovací technika skoro nulová. Uvnitř vozu dřevěné lavice proti sobě, vysoko nad nimi upoutávky pro  ruce.

Co už tehdy bylo nepopsatelné, bylo to, jak s sebou tramvaj házela ze strany do stran, k uspokojení studentů, osob žijících sólo a slibujících si od toho navázání konverzace na libovolné téma s kýmkoli. Právě proto byla tramvaj tak oblíbená a jízdné, jako třešnička, za pakatýlek. Cestující se neočuchávali, jako je tomu dneska. Nebylo zapáchajících spolucestujících, bylo spousta společného, co bylo třeba probrat: program v kinech, jaké bude počasí, co si obléct do letního kina, co kde dostali za zboží, kam za fotbalem a kdy skončí Rapid…

V tramvajích se toho probralo tolik, jako v orientu na tržnici prodalo koření. Nabídka široká, lidé upovídaní, skoro jako u holiče. To byla tramvaj počátku druhé poloviny minulého století. Žádné socky, jak nás nazývají dnes ti bohatí, co se  štítí chudoby. Ti opravdu tramvají nejezdí. Hodně se změnilo k lepšímu, ale zrovna mezilidské vztahy k tomu lepšímu nepatří. Kdoví jestli zrovna tohle není to, co nám v reálném životě schází, co facebook nenahradí. 

 Sedadlo v tramvaji může i dnes přinést překvapení – to když vedle vás stojí – sedí člověk s velkým „Č“. Měl jsem nedávno to potěšení dát se do řeči, být poznán čtenářkou mých textů. Být jí pohlazen na duši a předat jí verbálního pomocníka při obalování řízků. „Mirka vítězí nad Slávkou“ = mouka, vajíčka, strouhanka. Pokud dodržíte tohle pořadí, jsou řízky připraveny k osmažení do zlatova.

Málo, hloupost, zbytečné plkání, kdo ví? Myslím si, že tomu tak není. To jenom, že pokud se mlčí, pak mohou hovořit zbraně a to je i v naší společnosti, i v té tramvajové, nepřípustné. Aspoň jedna socka, já, si to myslí….

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče
Korupce je závažným celospolečenským problémem, který zasahuje a ovlivňuje všechny vrstvy společenského života. Pokud jste se setkali s korupčním jednáním nebo třeba „jen“ s netransparentním jednáním státní správy či samosprávy, ať už ze strany politiků nebo úředníků, můžete nám to napsat prostřednictvím tohoto formuláře. My se Vaším podnětem budeme zabývat a dáme Vám zpětnou vazbu.