Jsou města v jejichž základech jsou kosti stavitelů, dobyvatelů, oběti hrůzných nemocí. Znám města vysokých věží, mohutných bran, širokých ulic, regulovaných řek. Mé město se něčím takovým chlubit nemůže. V základech nemá nic než sukno, plátno a mozoly textilních dělnic a dělníků, pot a zkroucené prsty všech, co obsluhovali textilní stavy.
Mé město je jako sto jiných v okolí. Jeho hroby jsou plné tkalců a jejich dětí s nemocí, zvanou křivice. Těm bych chtěl postavit pomník veliký jako hrad ze žuly z Ruprechtic. Těm bych chtěl zasadit růži, vysadit sad. Schází mi tu slunce, park tkalců, kostel bezvěrců. Líbí se mi však spojení ušité z roztrhané zeleně kolem zámku, bývalé galerie, naproti Zlatému Lvu v jeden centrální liberecký park uprostřed města. Bez plotů a dostupný ze všech stran pro všechny.
Park tkalců, park který jim dlužíme víc, než Emě Destinové… Park rododendronů, azalek a pohodlných laviček, park, kde budou i sochy a morový sloup, co dosud je ukryt v zahradě kostela na malém náměstí a je řešeno – kam jej vrátit. Dal bych jej před starou galerii do velkého nového parku v centru metropole…
Jsou města plná slunce, jezdeckých soch, kam se může i létat, plná bulvárů, aut světových značek, písňových festivalů a turistů, co vám mohou za pěkný suvenýr utrhat ruce. Co brání mému Liberci mít nějakou podobnou velikou atrakci? Jedna už tu v minulosti byla – LVT. Liberecké výstavní trhy.
Co takhle festival českých jídel, dobrého vína, piva, slivovice plus jablonecké bižuterie? Takový podještědský – oktoberfest. Na dobré jídlo a pití slyší všichni a Liberec, pokud nechce zůstat provinční, zakomplexovaný, turisty a obchodníky opuštěný, by měl konečně něco takového řešit. Je jedno, kdo vládne na radnici, kdo koho pomluvil. Je po volbách a je čas začít „okopávat zahrádky“. Čas vítězů i čas poražených, čas koalic, smíru a opozic. A pokud nechceme ji na xxxx, začněme tím, že uděláme něco s návštěvníky, aby k nám konečně jezdili. A pro nás Liberečáky alespoň ten centrální park bez bariér s ,,morákem“ úplně pro všechny. Jedno jestli volili Korytáře, vítěze, či poraženého Děda Vševěda.
Nabídněme prostřednictvím Euroregionu Nisa (a ti to umí) příhraničním Polákům a Sasům ve velkých stanech na letišti něco k pití, švestkové knedlíky, uzené koleno a liberecký párek… Vše v naší režii, ne jako to světové lyžování, které by mělo být výstrahou pro všechna příští pokolení podnikatelů, kteří iniciativu svěřili zmateným politikům na radnici a v Praze. Vyhlašme tendry, podnikatelské záměry v oboru turistiky, ale ne s lidmi, kteří si zvykli na pracovní dobu do půl pátý a pak šupito s mámou na slevy. Takoví úředníci snad konečně najdou „uplatnění“ tam, kde nic svou nečinností nezkazí. Ne na radnici, kde dozajista dojde k zemětřesení.
Už se těším, kde co utratím, kdy budu moci turistům ukázat kam jít, kde se pobaví. Asi to bude už o mladých, o těch, co se nebojí, co dostanou úvěry. Mělo by to být o podnikání. Je to i cenách, maržích a těch „nenasytných“, o cenách, které v Liberci platíme za služby, teplo, vodu, dopravu i městským organizacím.
Město musí přehodnotit efektivitu svých městských společností, všech těch, kteří ,,prosperují“ a město z nich nemá nic. Chce to, abychom neskončili tím, že si začneme u ohníčku opékat vuřty – a tím gastroakce skončili. Začít se bude muset. Neměňme však primátora po třech nedělích, protože nechce skákat s ostatními a „nekomunikuje“.
Egon Wiener
