Z radosti, že se mi podařilo dotáhnout do konce vydání knihy o legendě Jizerských hor Gustavu Ginzelovi, jsem zašel do hospody. Ne, že bych k tomu pokaždé potřeboval tak pádný argument, stává se mi to i ve všední den. Je to zvyk z časů minulého režimu, kdy jsme omlouvali naše zálety a pití zásadní otázkou: Co jiného máme v tom politickém bordelu dělat? Později, po roce 1989, to někteří vydávali za třetí odboj a kupodivu jim to prošlo.
Byl pátek a manželka pro mě přijela přesně v 21 hodin a 15 minut. V hospodě nebývá čas nejsledovanější fyzikální jednotkou, neboť jak říká klasik – prchá jak splašená mrcha, nicméně v tomto případě je dobré si ho pamatovat. Po chvilce přetahování, po panáku na dobrou noc se jí podařilo vymanévrovat svého mužíčka ven. Jaké bylo její překvapení, když za stěračem našla lístek od městské policie, že stojí na zaplaceném stání, rozuměj za modrou čárou. Byl na něm čas 21 hodin a 26 minut.
„Jeď na městskou policii!“ zavelel jsem neúspěšně.
Za pár dní jsem se stavil v hospodě a vyprávěl příhodu s pokutou, kterou už mezi tím manželka zaplatila. Zjistil jsem, že to není v poslední době nic neobvyklého. Strážníci si to míto zřejmě zamilovali.
„Stavil jsem se tu s klukem po tréninku na limonádě. Byli tady ani ne za čtvrt hodiny. Viděl jsem je, vyběhl ven a ukecal ze dvou stovek pokuty na stovku,“ vyprávěl fotbalový trenér.
„Moje manželka přivezla kamarádce oblečení po našich dětech a než vypily kafe, už měla lístek za stěračem. Právě odjížděli. Taky je ukecala na stovku. Omlouvali se, že je to na udání, že musí,“ řekl redaktor celostátních novin.
Někdo z okolních domů asi udává, ale nechápali jsme, o co mu jde. Modrý pruh je na této ulici pro cirka deset aut, přičemž parkování mají zaplaceno jen dva řidiči. To samozřejmě nikoho neomlouvá, neboť jak říkal Josef Švejk: pořádek, vy klucí pitomí, musí bejt. Nové na situaci bylo, že se to zatím v noci nikomu nestalo. Zřejmě začal práskač trpět nespavostí. Mimochodem, manželka zaplatila na služebně dvě stě korun, neboť nevěděla, že u toho musí smlouvat.
Státní policista, který tam s námi občas pije pivo, říká, že problém je v tom, že u nás, na rozdíl od civilizovaných států, nejsou přesně dané výšky pokut za konkrétní přestupky. Můj starší syn si myslí, že to je kvůli tomu, aby policajti měli nad hříšníkem psychicky navrch a cítil se proviněný. Na rozdíl od něj mám dojem, že je to spíš kvůli úplatkům.
Protože jsme nepřišli na to, kdo by mohl být tím čestným občanem, rozhodl jsem se o jeho jméno, a ještě o jiné věci (třeba, kolik tu noc sloužilo v krajském městě strážníků, jak je možné, že jednou je pokuta stovka a podruhé dvoustovka), požádat velitele Městské policie podle zákona 106, který zaručuje svobodný přístup k informacím. Jméno jsem se nedozvěděl. Bylo mi sděleno, že dopravní přestupek mé ženy byl zjištěn „vlastní činností hlídky MP“ a že za tento přestupek, jak očekávané (!), lze uložit blokovou pokutu až dva tisíce korun.
Rozhodl jsem se, že budu veliteli MP věřit. Jeho strážnici tu páteční noc jezdili po Liberci jako fretky a v počtu osmi lidí a čtyř aut, našli nesprávně zaparkované auto. Je to úžasný výkon, neboť najít jehlu v kupce sena, rozuměj ve stotisícovém městě, je zázrak, který mě, jako obyvatele města, naplňuje pýchou. Takhle z venku to opravdu nevypadalo, že máme nejlepší městskou policii na světě. Moje důvěra však zároveň znamená, že strážníci, a zažil jsem to osobně, lžou, když tvrdí, že zakročují na oznámení. Proč by to ale dělali? Je jim trapné, vybírat pokuty za deset minut špatně zaparkované auto a podobné prkotiny? Možná…
Ale co když velitel strážníku pravdu neříká a oni skutečně na denunciaci vyjíždějí? Není tak pohodlnější plnit kvóty pokut, než zjišťovat přestupky „vlastní činností hlídky MP“. Logika a osobní zkušenost se přiklání k druhé variantě. Neboť, potkati strážníka v Liberci jest malý zázrak a pak: Kam by zmizeli všichni ti Sabinové, Mrvové, Čurdové a desetitisíce dalších lidí, kteří donášeli za Němců a komunistů na své kamarády, sousedy a spolupracovníky?
Douška: Jedna známá nám vyprávěla, jak pravidelně dostává v jedené ulici na sídlišti Broumovská pokutu za to, že parkuje (jinde to nejde) na trávě, která tam už dávno není. Na posledním lístku za jejím stěračem byl čas dvě hodiny a třicet minut po půlnoci. Hoši děkujeme za vaši vzornou práci.