Loni uběhlo dvacet let od chvíle, kdy byla na dva roky uzavřena silnice kolem přehrady Souš v Jizerských horách. O té doby trvá stav, kterému nejvíc sedí přívlastek Soušská pakárna. O co jde? Šestikilometrová silnice druhé třídy s označením 290 je jednou ze tří přístupových tras z Česka do Frýdlantského výběžku. Dvě vedou z Liberce – jedna přes Oldřichovské sedlo, druhá překonává Albrechtický kopec. Silnice kolem Souše je třetí a dodnes jedinou spojnicí mezi Tanvaldskem a Frýdlantskem.

Jen pro úplnost – byla dokončena již v roce 1897, kdysi po ní jezdil i linkový autobus z Harrachova do Frýdlantu a od roku 1997 bývá pravidelně téměř půl roku přes zimu zavřená. Oficiálním důvodem je ochran životního prostředí, neboť Souš je zásobárnou pitné vody pro 150 tisíc lidí z Jablonecka a Liberecka. Ponechme zatím stranou fakt, že tutéž vodu pijí lidé i přes léto, aniž by měl někdo chuť a potřebu cestu v tu dobu zavírat.

Silnice byla pro automobilovou dopravu zavřena kvůli rekonstrukci v květnu 1995. Nic proti tomu. Potřebovala to. Největší změny se dočkal úsek kolem vody. Stavaři ho olemovali betonovými koryty, opatřili svodidly, vozovku naklonili směrem od přehrady, aby voda splachující olej (?) byla svedena a vyčištěna v podzemních kontejnerech (tzv. lapolech). Stálo to třiatřicet miliónů korun. Vše se dělo kvůli tomu, co kdyby, nedej Bože, nějaké auto v tomto úseku havarovalo a vytekly z něj olej, nafta či benzín. Kolaudace byla kvůli zpackané práci několikrát odložena, aby se odbyla v prosinci 1997. Zimní provoz přesto povolen nebyl.

Starosty Frýdlantského výběžku to pořádně nakoplo, jak říkají sportovci. Tvrdili, že lidé pracující na druhé straně Jizerských hor přicházejí o zaměstnání, že uzavírka odřízla Frýdlantsko od hlavní trasy turistického ruchu, neboť němečtí, polští a holandští turisté mířící přes hraniční přechody do Krkonoš, musí místo dvaceti kilometrů ujet osmdesát. O výdělky tím přicházejí hoteliéři i drobná podnikatelé, čílili se starostové odříznutých měst a obcí.

Spor gradoval. Už tehdy senátor Přemysl Sobotka obvinil jablonecký okresní úřad, že porušil vládní usnesení, podle kterého měla být silnice kolem Souše otevřená bez časového omezení. Objevila se také teorie, že to mají na svědomí úředníci jabloneckého okresního úřadu, kteří byli podplaceni místními hoteliéry. To se nikdy neprokázalo, ale zvenku to tak vypadalo. Obzvlášť, když argumenty pro zimní uzávěrku dvě stě devadesátky stály, a stojí, na hliněných nohách.

Jsou pořád stejné: ochrana vodního zdroje. Jak už jsem předeslal, poněkud to nedává smysl, neb pitná voda ze Souše je ohrožená stejně v zimě jako v létě. Dokonce mám pocit, že v zimě je možnost havárie menší, neb auta jezdí pomaleji a když by bourala, pak narazí na mantinely sněhu a maximálně si pomačkají plechy. Ostatně, i kdyby se olej do přehrady někdy dostal, do pitné vody se nedostane. Odtok z přehrady je totiž dva metry pod hladinou a olej, jak známo, se potápět neumí. (Mimochodem, zajímalo by, kolik bouraček, rozuměj potenciálních ekologických havárií, se tam od roku 1997 stalo?)

Od počátku soušské anabáze se také mluví o vysokých nákladech na zimní údržbu. Kdysi se uvažovalo o vybírání mýta, které by pomáhalo tento úsek zachovávat v zimě sjízdný. Asi to nebyl nejlepší nápad, neb by se peníze určitě rozpustily v nákladech na samotné vybírání. Něco jako když se v Liberci roky platilo za parkování, ale město z toho nemělo nic, neb si na to najalo firmu.

Náklady na zimní údržbu je jedno z mnoha zaklínadel, které se politici a úředníci naučili požívat, aniž by to doložili konkrétními čísly a racionálními argumenty. Logická otázky přeci zní, na kolika kilometrech horských silnic se v kraji provádí zimní údržeb a jaký podíl na tom má zmíněný šestikilometrový úsek.

A tak dál. Myslím, že argumentů proti pravidelnému zavírání silnice kolem Souše je hodně, ale ne dost, přestože k nim v posledních letech přibylo počasí. Loni byla uzavřena 8. prosince, neboť bylo teplo, letos již 20. listopadu, přestože mi na zahradě chalupy v horách kvetly o Vánocích rododendrony.

Co dodat. Snad jen to, že jsem si na této dvacetileté pakárně uvědomil dvě věci. Jednak že si lidé zvyknou i na největší pitomost, viz nesmyslná osmdesátikilometrová objížďka, druhak, že s tím politici a úředníci počítají.