Nejprve zisk nadnárodních korporací a řetězců, až potom svátek svobody a demokracie. Realita dnešního státního svátku, který je honosně nazván Den boje za svobodu a demokracii, je pro Českou republiku v mnohém vypovídající.
Zatímco v médiích se na všechny strany valí až nesnesitelný patos a vzývání Sametové revoluce (kdy se tak trošku zapomíná na původní svátek a s ním spojené nacistické perzekuce vůči studentům), ne všichni mají volno.
Například zaměstnanci velkých obchodních řetězců. Těch je v České republice téměř 100 000, to je skoro celý jeden Liberec.
Den boje za svobodu a demokracii totiž, ze zákona, nepatří mezi svátky, kdy se zakazuje prodej v obchodech, které mají plochu nad 200 metrů čtverečních. Velké prodejní, větinou nadnárodní řetězce, které mají v České republice, například i z důvodu aktuální nečinnosti vlády, obří a jinde nevídané zisky, slaví boj za demokracii a svobodu po svém – dalším hromaděním zisku.
Česká republika je také zemí, kde jsou, na rozdíl od řady zemí sousedních, obchody otevřené i v neděli. O výši zdejších mezd ani nemluvě. Nebo o tom, že odbory jsou pro většinu (neo)liberálních médií i politické reprezentace sprostým slovem. I v tom patříme na východ, a ne na západ.
17. listopadu se v Praze, ale i jiných městech – Liberec samozřejmě nevyjímaje – sejdou politici a místní honorace nebo ti, kteří si myslí, že honorací jsou, aby se poplácali po zádech a řekli si: „Díky, že můžem!“ Pak se rozejdou a mohou volný den trávit se svými rodinami.
Zaměstnanci velkých korporací nemohou, musí do práce.
