Ruská mentalita nám je blízká – víc, než si myslíme

Mám obavu, že si lidé přestávají vážit demokracie a svobody. Stále více ve společnosti převažuje názor, že si „za ně nic nekoupí“. 25 let od změny režimu – to už je jedna generace a rychle se zapomíná. Politické strany na tuto poptávku veřejnosti reagují populistickou politikou, hnutí ANO je zářným příkladem. Obávám se brzké občanské deziluze z jeho politiky a vystřízlivění z Babiše – rytíře na bílém koni a jeho družiny v regionech.

 

V případě pádu hnutí ANO má velký potenciál v zemi vypjatý nacionalizmus, na který může slyšet i mladá generace, zejména její tvrdší jádro – lidé se základním vzděláním, nezaměstnaní a bez životního programu. Vzhledem ke složité situaci na východ od našich hranic nelze brát na lehkou váhu ani sympatie nemalé části naší veřejnosti k Rusku a postupně narůstající „obdiv“ ke vládě silné ruky.

I těmto náladám se někteří naši politici populisticky přizpůsobují, pokud nejsou přímo rusofilně orientováni od přírody.
V přiloženém článku jsem se pokusil poukázat na fakt, že jsme si s Rusy v mnohém podobní. Bohužel víc, než si myslíme.

Jsme jako to koňské spřežení s povozem, který uvízl v bažině. Pobídkám vozky, v pokračování v cestě na západ, se okolní dav začíná usmívat.

Před nedávnem hlasovalo na jednom serveru cca 70.000 čtenářů, který národ mají  nejradši. Výsledek byl  – cca 50% má rádo Rusy, cca 28% Slováky, 4% Němce a dále větší evropské národy dostaly od našich občanů 1 – 2%. I když si uvědomuji,, že tento server není zrovna prozápadně orientován, přeci  jen dává prostor k vyjádření  širokému názorovému spektru v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a dává tak možnost nahlédnout do českých hlav a jejich uvažování.

Uvědomil jsem si, jaká situace by asi v dnešní době nastala, kdybych večer zašel na vesnici do hospody a zeptal se chlapů u stolu, co si myslí o konfliktu na Ukrajině a postoji západu a Ruska. Nedělal bych si ambice zde agitovat ani přesvědčovat a pouze bych poslouchal. Tuším, jaké názory bych zaslechl –daly by se zformulovat do zkratky, že s demokracií to zase tak velká výhra po roce 89 nebyla a v Rusku už vůbec ne, a tak není divu, že se Rusové semkli kolem svého vůdce, který jim navrací ztracené sebevědomí a vizi Nového Ruska, kde bude pořádek a vláda pevné ruky, s velkými podniky pod kontrolou státu.

Rusům imponuje silná armáda a jsou ochotni si utáhnout opasky – ostatně naučili se to již ze ery Sovětského svazu. Na případnou ekonomickou krizi vyplývající ze sankcí jsou velmi dobře „geneticky“ vybaveni, ne jako ti  „rozmazlení, nafoukaní zazobanci  v Evropě a Americe“.

„A kde byste tedy raději chtěli žít – kdyby ta možnost byla?“ – neodpustil bych si asi po čase v nastálé pauze nějak se přece jen zapojit do diskuze, když přede mne dosedlo třetí pivo. A nabízím výběr – „v dnešním  Rusku,  Německu, Švýcarsku, Velké Britanii, Švédsku“? „Tady mám prd a tam bych měl taky“,  – odpověď by rezonovala  sálem za souhlasného mručení.

„Jágr hrál v Rusku hokej a taky to přežil“. ..“To bylo ale za jiný prachy, vole…“ Debata by šla zase někam do rohu. „V Rusku jsou teď zdaleka největší rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi za posledních 100 let, větší než v Evropě a Americe, a podobné jako třeba v Číně – to přece komunisti nikdy neměli v programu!“ zkusil bych do toho jít s politikou. „A u nás nééé – có? – u nás rozdíly jako nejsou?“

V odpovědi bych se musel pustit na tenký led logiky, že svoboda a rovnost se navzájem vylučují, a že tedy rovnost lze leda direktivně nařídit /a zařídit/v totalitním systemu, ale ne ve svobodné zemi.

Tak tudy cesta taky nepovede. V nastálé pauze by někdo mohl namítnout, že to je fakt, že obyčejní Rusové za nic nemůžou, taky se jim nedaří dobře a rozhodně hůř než nám.. a jsou nám proto tak nějak bližší. „Von Pepa je takový náš malý Slovan“, utrousil by zpoza pultu štamgast a mlasknul by tam čtvrtýho. A jsme u toho – to máme slovanství natolik zažrané pod kůží, že nám je bratr Rus stále bližší než Američan s „drápy držící v hrsti dolary z Wall Streetu?“ , jak nám ho na hard disk v našem mozku 50 let vypalovala komunistická propaganda ? No ano, je – přiznejme si to, ono to bude míň bolet, až k nám zase Rusáci – naši slovanští kamarádi  přijdou.

Po třetím pivu přijímám nabídku první rundy panáků a začnu přemýšlet o tom, že v Anglii zavíraly donedávna v pracovní den hospody ve 22:30 hod a ve Francii bych nyní zřejmě cucal druhou dvoudecku červeného. S přibývajícím alkoholem se debata u stolu přiostřuje a unisono zní, že u nás je bordel, všude se krade, hrabou jen ti nahoře a člověk už nemá ani na to pívo.

„Ať je jak chce, Rusové si to líbit nenechaj´, to je jasný“  říká ten, který už dlouho jenom tiše vrtí hlavou na znamení odporu, nyní se tedy dozvím proč. „Máma byla na Krymu za totáče a přijela nadšená, jídlo nemohla sníst, ještě ho přivezla ve dvou taškách a z hotelu je vozili na pláž autem“. „Gazikem, vole si řikal“. „To je jedno,néé? Ona na to vzpomíná dodnes. Loni byla v Itálii, z letiště musela taxikem a v all inclusive byly jen tři drinky denně“. Debata je zase v rohu.

S pokročilým večerem si vzpomenu na zážitek z Moskvy, kde jsem se skupinou studentů mediciny pracoval v roce 1979 na stavbě sportovišť před olympiádou v roce 1980. Mladí komsomolci nás pozvali večer na mejdan do bytu na sídliště, kde naše ženské a ty jejich měly uvařit národní specialitu. Jen alkohol jsme nesměli donést – komsomolci přeci nepijí. Národní speciality dopadly výborně, pouze naši mladí kolegové z Ruska byli stále veselejší, zpívali Kaťušu a chtěli tancovat. V sídlištním bytě na WC ve splachovací nádrži měli totiž tajně schovaných několik lahví vodky, my jsme to samozřejmě nesměli vědět.

A soukromě na WC upíjeli. Ta vrozená či naučená neupřímnost v chování 20 letých mi utkvívá v paměti  dodnes. S tímhle národem je něco špatně, řekl jsem si tenkrát prvně. Medičce Jarce se potom sice líbilo, že si k ní předseda jejich místní organizace ten večer dovolil víc, než v uplynulých 14 dnech, ale to, že ji nakonec v metru pozvracel, po tom co se houpal na tyčích pro cestující, to mu nezapomene. Na závěrečném společném setkání jí  ale předal medaili /asi za statečnost / a ona ji potom nosila ještě celý semestr, co jsme se vrátili, i když nemusela.

Často se v tomto kontextu mluví o „široké ruské duši“ a znalci citují Dostojevského, snažíce se poukázat na to, z jakých hlubin vyvěrá jiná mentalita a s ní spojená kultura života. Osobně jsem přesvědčen, že o kultuře života v současném Rusku se nedá ani hovořit. Bylo několik vln v minulosti, které splňovaly známky genocidy na inteligenci, umělcích a menšinách, především Židech ale též Tatarech a jiných národnostních menšinách..

Pokud se těmito vyvražďovacími či minimálně vysídlovacími praktikami něčeho podařilo dosáhnout, tak pouze toho, že tzv.ruská duše v Rusku paradoxně opravdu zůstala, dalo by se říct, že zbyla. Národ, který z 80-90% podporuje /v éře necenzurovaného světového internetu, tzn. s možností být dobře informován / – tedy který stojí za vysokým exponentem tajných služeb z dob totality, tento národ bude mít ještě dlouhou cestu před sebou a je otázkou, zda ho nějaké štěstí kdy potká… 

Pro nás je smutné, že se na to musíme dívat a v tichosti /podobně, jako ti Židé/ doufat, že vlna vzedmutého nacionalizmu, živená řekou z Ruska ale též potůčky v jiných zemích Evropy, neohrozí  70 let trvající evropský mír. Slabší účastník sporu, kterým vždy budeme, opravdu nemůže dráždit chřestýše bosou nohou. Ale ani nemusí  a nemá za potřebí předvádět novodobé formy vlezdoprdelství. To už zde zase máme atmosféru, kdy nějaký mladý autor má v šuplíku kupu materiálu na román „Zbabělci – 3.generace?“ – po vzoru Josefa Škvoreckého?  A nebo rezignujeme na teorii sporu, odmítneme Aristotelovu logiku a přikloníme se k budhizmu?  Možná, že taky řešení.

Jan Marušiak

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Je to krása. Kdo ještě neviděl zrekonstruovaný Liebiegův palác vedle Libereckého zámku, nechť si tam zajde. Bez ironie. Cenu Karla Hubáčka získal oprávněně. Na
Pamatujete se, jak skoro přesně před rokem primátor a jeho náměstek varovali před návratem devadesátek a jejich praktik? Byla to legrace, že? Byla, protože
Vypadá to, že u libereckého soudu se pomalu, ale jistě uzavírá jedna éra zdejší politiky. Ovšem zdání klame. Labutí píseň za libereckou ČSSSD neznamená
První májový týden přinesl pěkné počasí i pár témat, která jsou pro město pod Ještědem typická. Jedním z nich je tradiční chaos, který má
Korupce je závažným celospolečenským problémem, který zasahuje a ovlivňuje všechny vrstvy společenského života. Pokud jste se setkali s korupčním jednáním nebo třeba „jen“ s netransparentním jednáním státní správy či samosprávy, ať už ze strany politiků nebo úředníků, můžete nám to napsat prostřednictvím tohoto formuláře. My se Vaším podnětem budeme zabývat a dáme Vám zpětnou vazbu.