Tento týden uběhlo 84 let od vypálení synagogy v Liberci. A skoro nikdo si nevzpomněl. Svatomartinská husa a koncert Kabátů jsou holt důležitější. Přitom dnes, kdy česká i evropská společnost šílí způsobem před pár lety ještě nepředstavitelným, je potřeba se dívat do historie více než kdy dříve.

Čest výjimkám (například hejtmanu Půtovi), ale v tomhle liberečtí politici selhali. Na webu města nic, žádná památka k uctění události, která odstartovala rasové nacistické šílenství i u nás pod Ještědem. Přitom mu padly za oběť stovky místních Liberečanů, kdy některé z nich připomínají jen Stolpersteiny před jejich někdejšími domovy.

Husička, vínečko, v sobotu večer Kabáti… Zatímco ve čtvrtek se zase místní politická reprezentace zcela jistě bude dojímat, jak za normalizace trpěla nedostatkem banánů, vzpomínka na oběti holokaustu se už na program nevešla.

Nejde jen o to, že je to neuctivé a trapné. Koho dějiny zajímají, tak ví, že se sice nikdy zcela neopakují, ale jsou v nich paralely. Stejně jako ve třicátých letech přivedla ekonomická krize tehdejší střed Evropy k ideologickému šílenství, nikde není bohužel napsáno, že se to nemůže opakovat.

V době konjunktury po první světové válce se většina lidí smála těm pivním křiklounům, kteří halekali rasistické pověry o Židech a jejich spiknutí. Jenomže neklid a strach, které roztočila další krize kapitalismu, se ukázaly silnější, než si kdo myslel. Spousta všehoschopných kariéristů si také dokázala velice rychle spočítat, že lidský strach je velkým a snadným kšeftem. Nedejme se mýlit, že nacismus byl nějakým okultním, prabytným zlem. Často šlo jen o hokynářskou vypočítavost.

Dnes dohání ten samý existenciální strach desítky tisíc lidí na náměstí a jeden nestačí zírat,čemu všemu věří a co z nich padá. A protože tradiční strany, které se zastávaly neprivilegovaných, skončily kvůli svému hochštaplerství na smetišti dějin, rádi se nespokojených mas ujmou ti, kteří za tím vidí snadný profit. Materiální i politický.

Samozřejmě, že situace není tak vyhrocená jako ve třicátých letech. Ale přeci jen: umíme si představit, že by například před dvaceti lety hýbaly naší společností vyložené bludy a konspirační teorie? Je selháním politiků, že se veřejná debata nevede seriózním způsobem nad reálnými problémy.

Pokud politici nezačnou řešit příčiny strachu, ale honit si na něm jen další politické body (je to přeci tak pohodlné), někdo tu pochodeň, stejně jako před 84 lety v Liberci i jinde, nakonec může zapálit.