Verba docent, exempla trahunt. Slova učí, příklady táhnou, říká se od klasických dob a je to pořád pravda. Možná někomu skutečnost, že si primátor Liberce prosadí nejsilnější limuzínu (protože Martin ji má taky), přijde jako blbost. Jenomže není. Ne u primátora, který se nechá fotit do médií u toho, jak za Českou republiku zapsal Liberec na seznam stovky evropských měst, které usilují o uhlíkovou neutralitu.

Jaký vzkaz tím posílá? Nejen ten, že „pro mě vlastní pravidla neplatí, protože mám na krku řetěz“, ale také, že se všechno dá zase ošvejkovat, že jde vlastně jen o poplácání se po ramenou před kamerami, ale jinak je to vlastně celé blbost, protože kdo by nechtěl čtyřku TDI, že jo, chlapi…

Přitom tady zdaleka nejde jen o boj za příznivější klima, byť to je věc naprosto zásadní, zpochybňovaná jen ignoranty nebo ideologickými fanatiky, kterým takové pokrytecké chování politických představitelů hraje do karet.

Vedle toho jde o takové věci, jako je demokratický konsenzus ve společnosti nad závažnými tématy nebo o modernizaci veřejné správy. A také chytré technologie, se kterými může přijít vědecký i soukromý sektor, a pomalu tak pracovat na tom, aby Země české přestávaly být montovnou a zásobárnou levné pracovní síly pro globální, migrující kapitál. Zemí nízkých mezd, plná chudých, zadlužených a vystrašených lidí, tolik náchylných ke svodům nejrůznějších podvodníků nebo extrémistů.

To všechno jsou hodnoty a principy, o které stojí za to politicky bojovat. A rozhodnutí, že se Liberec přihlásil k výzvě Netzerocities (tedy mezi stovku evropských měst usilujících o uhlíkovou neutralitu) je správné, je potřeba vedení města za ně poděkovat a zatleskat. Ale také je potřeba hlídat je, jestli to myslí vážně nebo jestli to svým švejkovským přístupem celé jen neposílají ke dnu.