V centru Liberce je hned několik ulic, které ve svém názvu mají slovo vrch nebo vršek: Lazebnický vrch, Tovaryšský vršek, Mistrovský vrch… Tady asi původ názvu ulice nikoho nepřekvapí. Ale Rámový vršek? I tento název má přesto přímo souvislost se soukenickou historií Liberce…
Dlouhé zahrady s rámy na sušení sukna byly typickou a dnes již zmizelou a zapomenutou součástí starého Liberce. Staly se výraznou součástí aglomerace zejména v 18. a 19. století, byť vznikaly již dříve.
V té době se již naplno rozmáhal soukenický průmysl, který po dlouhou dobu utvářel dějiny i vzhled města. Potřebám soukenictví se samozřejmě přizpůsobovaly i tehdejší liberecký urbanismus a architektura. Pozůstatky jsou dodnes vidět na jižních svazích Sokolovského náměstí, právě v okolí uličky nazvané již tehdy Rámový vršek.
„Domy byly vybudovány na hloubkově orientovaných parcelách a dvory se zahradami nikdy nebyly zastavěny. Tyto městské terasy sloužily k sušení sukna – Tuchramhmstellen. Dobře je to patrné na vedutách Liberce z té doby, kde jsou patrné právě pásy rámů na sušení sukna,“ osvětluje charakter historické čtvrti města Jaroslav Zeman z Národního památkového ústavu v Liberci.
Vyobrazení teras s rámy sloužícími k sušení barveného sukna lze nalézt na historických vedutách, které zachycují podobu Reichenbergu zejména v druhé polovině 18. století a na počátku 19. století. Tyto veduty byly často součástí tovaryšských listů, se kterými mladí soukeníci začínali své kariéry.
Na vedutě z druhé poloviny 18. století jsou v pravém horním rohu, tedy v okolí dnešního Sokolovského náměstí, jasně vidět typické „rámové zahrady“, určené k sušení barveného sukna
Soukenická výroba a obchod byly tehdy skutečně středobodem veškerého hospodářského dění ve městě. Kunsthistorik Jaroslav Zeman také připomíná slova Jana Nerudy, který se o Liberci v té souvislosti nevyjadřoval právě nejlépe a zmínil dokonce i ty tak typické dlouhé zahrady s rámy na sušení sukna, které daly název i ulici Rámový vršek.
„Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se pod soukennými balíky až k zemi, buď mluví místo myšlení samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě ,,Tuchknappenherberge,“ píše Jan Neruda ve svém slavném fejetonu o Liberci z podzimu roku 1865, který vyšel v Národních listech.
I na mladší vedutě, která byla vyrobena před rokem 1823, je krásně vidět, kterak bylo jižní okolí dnešního Sokolovského náměstí doslova poseto zahradami, kde se na rámech sušilo sukno
